CCI – Akce v pohodě „V CCI klademe důraz na individuální přístup. Zařídíme studium v USA, studijní pobyty na střední škole v zahraničí, stipendium, zahraniční jazykové kurzy a speciální akce dle vašich představ. S CCI jsou to vždy Akce v pohodě!“
telefon
+420 / 605 456 603
e-mail
info@akcevpohode.cz
sledujte nás na Facebooku
facebook.com/akcevpohode.cz
ÚVOD STUDIUM NA STŘEDNÍ ŠKOLE V ZAHRANIČÍ JAZYKOVÉ KURZY SPECIÁLNÍ AKCE O NÁS
 

O studiu v USA – rozhovor Jolany Voldánové s Janou Rule

Ať už jste student střední školy (případně i 9. ročníku ZŠ) a uvažujete o tom, že byste v průběhu střední školy odletěli studovat na 1 rok do USA nebo jste rodič nadaného teenegera, který by svému dítěti tuto jedinečnou možnost rád umožnil, určitě byste měli zhlédnout toto interview Jolany Voldánové s Janou Rule.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte, jak funguje agentura CCI – akcevpohode.cz, jaké jsou obavy rodičů a studentů u ročního studijního pobytu v USA, jak probíhá výběr školy a lokality, kterak se vybírá hostitelská rodina, jaké se obvykle řeší dotazy a problémy či jak jsou na tom čeští rodiče s přístupem ke vzdělávání svých dětí.

Délka videa 23 minut. Všem zájemcům o studium v zahraničí doporučujeme zhlédnout!

 

rozhovor o studiu v USA s Jolanou Voldánovou a Janou Rule

Jolana:

 „Taky už Vás napadlo jestli svého dospívajícího potomka náhodou neposlat někam za hranice na
zkušenou? Možná, že právě teď zvažujete všechna pro a proti. Na jedné straně určitě ohromná výhoda cizího jazyka, kterou si dítě za rok osvojí. Pozná jinou kulturu a možná, že vám tam nakonec i hezky
dospěje. Na druhé straně, ale samozřejmě obava o to, jestli to zvládnete. Nejenom vy, ale i vaše dítě.
Jestli ten rok přece není příliš dlouhá doba. Věřte mi, že i já jsem to samé řešila se svým synem a jistě to před nějakými dvaceti lety řešila i jistá mladá slečna, která se nakonec rozhodla odletět na rok do
spojených států amerických, vyměnit svoji českou rodinu za americkou a rok na gymnáziu za rok na
střední v USA. Jmenuje se Jana Rule.

Zvládla to báječně a všechny ty zkušenosti, které za tou velkou louží získala, dokázala nakonec využít ve prospěch jiných. Už více jak 10 let funguje báječně její web akce v pohodě, kde nabízí programy pro středoškoláky do růzých zemí světa. No a protože já jsem matka, která tam své dítě poslala a Jana je ta, která mi to sprostředkovala a umožnila, tak jsme se rozhodly, že spolu natočíme krátký rozhovor
a podělíme se vzájemně o své zkušenosti.

Dobrý den Jano.“

Jana:

„Dobrý den Jolano.“

Jolana:

 „Vy jste odjela do Spojených států amerických už v roce 1996. Přijde mi, že v té době to ještě nebylo úplně obvyklé. Jak jste se k tomu vlastně dostala?“

Jana:

„Já jsem vlastně po tom svém pobytu toužila už od svých třinácti let, protože moje mamka byla jedna z prvních v České republice, kdo začal zasílat studenty do Spojených států amerických. Tím, že jsem viděla jak změnění se studenti vrací, tak jsem se nemohla dočkat, až mi bude patnáct a budu moc „odfičet“ přes oceán. Nejenom, že jsou studenti obohaceni o znalost angličtiny, ale také jsou samostatní a zodpovědní.“

Jolana:

 „Vás žádná panika nebo nervozita před odjezdem nepostihla?“

Jana:

 „Úplně jsem ji pomíjela. Vůbec by mě nenapadlo, že bych mohla mít strach, nebo by se mi mohlo stýskat. Samozřejmě, že realita je úplně jiná. Já svým studentům říkám, že je to ze začátku velice těžké a náročné, ale všichni studenti to po šesti až osmi týdnech zvládají skvěle. Myslím si, že je to vůbec nejlepší, co pro svůj kariérní život mohou udělat.“

Jolana:

 „Co si myslíte, že je na začátku těch šesti nebo osmi týdnů to nejtěžší?“

Jana:

 „Asi jazyková bariéra, i když musím říct, že spousta studentů v dnešní době je dobře jazykově vybavená. Také je těžké být sám na druhém konci světa a být zodpovědný sám za sebe. Z mého pohledu hrajou negativní roli mobilní telefony, sociální média atd. V dnešní době jsou studenti nesamostatní právě kvůli tomu, že vždy sáhnou po telefonu a na různých sociálních médiích a žádají své rodiče nebo své kamarády o pomoc.“

Jolana:

 „Pokud si to dobře vybavuji z toho vašeho příběhu, tak vy jste měla možnost tehdy ve Spojených státech zůstat. Proč jste to neudělala?“

Jana:

 „Nedokázala jsem si představit, že nechala v České republice mamku samotnou. To je ten hlavní důvod. Myslela jsem si, že se vrátím do Spojených států amerických třeba později a budu tam studovat vysokou školu. Život si však se mnou zahrál jinak. Mám úžasnou rodinu ve státech, za kterou pravidelně lítám se svojí rodinou. Považuji je za své rodiče. Je to moc fajn. Mě život v České Republice těší.“

Jolana:

 „Vy nabízíte řadu zemí, kde lze studovat střední školu. Která z nich je nejvíc žádaná a proč ?“

Jana:

 „Nejvíce žádané jsou Spojené státy americké a je to z jednoho prostého důvodu a to z důvodu finančního. Čeští rodiče nejsou ještě bohužel zvyklí investovat do vzdělávání dětí a varianta ve Spojených státech na státní střední škole je nejlevnější. Pokud však student a jeho rodiče mají představu, jakému oboru či sportu by se chtěl student věnovat, tak je možné vybrat určitou školu a lokalitu. Nemusí to být pouye státní škola, ale může to být i výběrová střední škola. Na základě preferencí se vyhledávají konkrétní místa a typy vzdělávání.“

Jolana:

 „Předpokládám, že je to v takovém případě záležitost dražší; možná i několikanásobně.“

Jana:

 Přesně tak. Varianta střední státní školy ve Spojených státech je nejlevnější možnou zkušeností v zahraničí na střední škole. Jinak studenty posílám do různých států celého světa, ať už do Velké Británie, Kanady nebo Austrílie. Také nabízím země jako Japonsko, ale to jsou pro většinu studentů příliš exotické země. Proto valná většina stdentů míří na střední školy ve Spojených státech.“

Jolana:

 „Jak náročná je, Jano, ta předodletová příprava? Kdy je ideální s ní začít, pokud se tedy dítě a rodiče rozhodnou, že do toho půjdou?“

Jana:

 Nejdříve je důležité si rozmyslet cílovou zemi a program. Záleží to na financích. Podle mého názoru je však rok před odletem ideální chvíle pro začátek připravy. Je dobré sejít se s různými agenturami a poslechnout si jejich nabídky. Nejprve si student vybere lokalitu. Poté vyplní přihlášku. Ta se podá na tzv. centrálu v dané zemi a záhy se začne vyhledávat ideální hostitelská rodina.“

Jolana:

 „Co z toho všeho je na rodičích, případně na dětech a co zajišťujete vy? Už jste naznačila, že zásadní rozhodnutí je na rodičích. Pokud se rozhodnou, že využijí Vás, s čím Vy jim potom hlavně pomůžete? Přece jenom se bavíme o věcech, které jsou pro většinu rodičů velkou neznámou. Nevědí, co všechno pro své dítě musí zařídit.“

Jana:

 Řekla bych, že já osobně zajišťuju servis od A až do Z. Aspoň se snažím vést ty své studentíky a rodiče k tomu, aby pochopili, že jim s každým formulářem a přihláškou ráda pomůžu. Snažím se být nápomocná v tom, aby měli ty přihlášky velice detailně vyplněné. Z mé strany zde v rámci České republiky pomáhám z prvopočátku s formuláři a výběrem dané lokality. To je to první, co by si studenti či rodiče měli rozmyslet. Jakmile se přihláška pošle na druhý konec světa, začne moje partnerská organizace hledat tzv „MATCH“.“

Jolana:

 Předpokládám, že řada studentů by nejraději skončila na Floridě. Setkáváte se někdy s nějakým rozčarováním, když je to umístění úplně jinam, než si student přál?“

Jana:

 „Každoročně. Spíš bych řekla, že rozčarování není na straně studenta, ale spíše rodičů. Ti mají většinou svoji utkvělou představu. Studentům říkám, že by měli být otevření a přijmout umístění na státní střední škole kdekoliv ve státech, protože nejvíce závisí na tom jak si sednou s hostitelskou rodinou a je s prominutím úplně jedno, jestli je to na Floridě, v Californii nebo v Montaně uprostřed hor.“

Jolana:

 „Je určitě zajímavé, jakým způsobem ta rodina konkrétní dítě vybírá. Předpokládám, že rodiny, které jsou ochotné si vzít na rok nějaké další dítě k sobě určitě zvažují, jaké dítě si vezmou?“

Jana:

 Nejdříve si rodina určí pohlaví studenta a věk. Je zcela přirozené, že pokud má hostitelská rodina šestnáctiletého chlapce, tak k sobě bude chtít asi šestnáctiletého chlace z ciziny a né osmnáctiletou slečnu. To je jedna z mála věcí, které si hostitelská rodina může stanovit. Zbývající věci jsou pak na zkušené koordinátorce, která na základě vyplněné přihlášky od hositelské rodiny a studenta zváží, jestli by bylo ochotné spárovat daného studenta s danou hostitelskou rodinou. Samozřejmě, že záleží na aktivitách studenta a hostitelské rodiny. Když jsou rodiče studenta rozčarovaní tak říkám, že by měl student přijmout vybranou rodinu takovou, jaká je. Dokud s nimi nestráví alespoň šest až osm týdnů, tak nemůže hodnotit, zda celý jeho rok bude, či nebude úspěšný. Hostitelské rodiny jsou v různých věkových kategoriích a v různorodém zázemí. Jsou to rodiny, které to dělají dobrovolně a mají obrovský zápal hostit studenty. Nejsou za to nijak odměňováni, takže to dělají opravdu z lásky ke studentům, aby někomu umožnili pobyt ve Spojených státech a dali mu možnost poznat americkou kulturu.“

Jolana:

 Řekla bych, že právě toto je jedna věc, kterou zde těžko chápeme. Proč si někdo na svá bedra přibere dalšího člověka do rodiny, kterého musí živit, starat se o něj, dokonce ho vozit na výlety. Proč nedokážeme pochopit, že to někdo dělá úplně zadarmo?“

Jana:

 Nejsme vedeni k dobrovolnictní. Není to v nás nijak zakořeněné a všichni si s prominutím jedeme na vlastní triko. Navíc spousta rodin nemá navíc pokoj, který by mohli poskytnout. Já svým českým rodičům říkám, ať si vyzkouší třeba jen na týden nebo na čtrnáct dní, výměny v rámci středních škol. Ať si zkusí na týden vzít studenta a uvidí, jakým způsobem jim to obrátí život naruby. Poté jsou schopni ocenit péči a snahu americké rodiny. Je to obrovská oběť. Já sama jsem minulý rok měla u sebe svého hostitelského bratra na několik měsíců. Bydlel u mě, a ačkoliv mu je šestadvacet, tak v roli hostitelské maminky jsem byla já a musím říct, že to pro mě byla obrovká lekce a jsem strašně ráda, že jsem to absolvovala. Vyskytly se i komunikační problémy a to se s Trevisem známe přes dvacet let a považujeme se za sourozence. Přesto se objevily určité neshody, které jsem já, jako hostitelská maminka, prostě musela řešit. Tvrdím všem svým studentům a rodičům, že nejdůležitější je komunikovat a komunikovat. Na všechno se ptát. Stanovit si pravidla, jakým způsobem bude student fungovat v hostitelské rodině, protože ta rodina to dělá pro toho student. Je moc fajn, když především hostitelské maminky ve státech nemusí doklízet, uklízet a dělat takový ten nadstandartní servis a studenti přidají ruku k dílu.“

Jolana:

 Máte pravdu v tom, že já jsem svému synovi říkala, když odjížděl, měj oči a uši otevřené a vnímej, jak ta rodina funguje všemi svými smysly. My jsme měli tu výhodu, že se dostal do rodiny jako sedmnáctiletý a měl tam mladšího hostitelského bratra, kterému bylo šestnáct a staršího, kterému bylo osmnáct. To bylo naprosto ideální, protože s oběma si nesmírně dobře rozuměl a díky tomu se tam ty “ledy prolomily” velmi brzo. Jeho hostitelská rodina byla fantastická. Neměli jsme nejmenší důvod přemýšlet nad tím, jestli by to někde jinde nebylo lepší. Myslím si, že jedna z věcí, která nemusí fungovat je, že si dítě s hostitelskou rodinou nějakým způsobem nesedne. Pak hrozí obava, že místo toho, aby vzpomínalo na svůj roční pobyt, vzpomíná na noční můru. Stává se často a jak se řeší, pokud se musí z nějakého důvodu hostitelská rodina vyměnit?“

Jana:

 Já bych řekla, že se to nestává moc často právě díky spolupráci s organizací CCI ve Spojených státech. Podle mě pracují koordinátorky velice pečlivě, aby zajistili to správné spárování obou stran. Nicméně ani podle detailně vyplněných formulářů to nemůže koordinátorka vždy poznat. Stává se to i v České republice, že si student nesedne se všemi ve tříde, nesedne si třeba se svým vyučujícím. Já svým studentům doporučuji, aby tomu těch šest až osm týdnů dali. Myslím si, že je to dostatečně dlouhá doba na to, aby se rozhodli, jestli s hostitelskou rodinou má cenu být dál a nebo ne. V moment, kdy to opravdu nejde, tak je potřeba aby komunikovali se svou místní koordinátorkou. Já jsem k ruce kdykoliv a musím říct, že se snažím se studenty být neustále v kontaktu. Všechno má své řešení a ve chvíli, kdy se shodneme na tom, že je potřeba výměna hostitelské rodiny, tak se ihned začne hledat nová hostitelská rodina ve stejné lokalitě, aby student zůstal na své škole a ve stejném prostředí. “

Jolana:

 Jsou nějaká další úskalí se kterými musí rodiče a děti počítat? Je nějaký čas, třeba kolem Vánoc, kdy se dětem stýská a rodičům taky.?Řešila jste někdy takový problém?“

Jana:

 Řeším je každoročně, ale spíše jde o stesk na straně českých maminek. Velice často mi volají a sami se přiznávají, že jsou v častém kontaktu se studenty. Snaží se vědět o každém kroku svého dítěte. Já doporučuji, aby spolu mluvili jednou za týden. V okamžik, kdy rodiče se svými dětmi hovoří vícekrát týdně, narušuje to studentovu adaptaci. Najednou student žije dvojí život. Proto prosím maminky, aby ve spojení se svými dětmi byly maximálně jednou v týdnu. Věřte mi, že dítě, které se vám neozývá, je v pořádku a spokojené.

Jak často jste byla s Vojtou ve spojení Vy?“

Jolana:

 Je to přesně tak, jak říkáte Vy. My jsme byli s Vojtou v kontaktu ze začátku poměrně často, minimálně jednou týdně. Bylo to ale především kvůli mně. Potřebovala jsem vědět, jak se mu vede. Jsem zvědavá ženská podbně jako každá jiná, tak jsem z něho tahala podrobnosti o rodině, o škole, všechno jsem chtěla vědět. S postupující dobou se náš kontakt trošku zmenšoval a já jsem se s tím musela smířit. Postupem času jsem pochopila, že ve chvíli, kdy se neozývá třeba dva týdny, tak je to proto, že nemá čas mi volat. Jel třeba s rodinou někam na výlet nebo měl moc povinností do školy. Samozřejmě, že už si hledal nové kamarády a říkal mi, mami, nic se neděje, všechno je v pořádku. Promiň, že jsem nezavolal minulý týden, ale neměl jsem čas. Hodně pomáhal rodině, protože měla stavební firmu. Nějaký ten dolar si přivydělal díky tomu, že ho jeho hostitelský táta zaměstnával. Opravdu neměl moc čas na komunikaci s nami. Navíc náš Vojta není zrovna z těch, co by detailně vykládali, co každý den dělali. Tudíž jsem se s mířila s tím, že nevolá, protože se mu daří dobře a je v pořádku.“

Jana:

 Já bych právě na toto chtěla upozornit české rodiče a především české maminky. Pokud se studenti neozývají tak je to tím, že nemají čas. Nechme je žít ten americký život. Je to jedinečná zkušenost, která se nebude opakovat a není potřeba, aby ty mamiky věděly o každé maličkosti. Mně se stává většinou v únoru nebo březnu, že mi ti rodiče volají a ptají se mě, zda nevím něco o jejich dětech. Já jsem docela v pravidelném kontaktu se svými studenty, protože s nimi šest až osm týdnů nejenom hovořím přes telefon nebo přes skype, ale píšu si s nimi reporty s někdy až dotěrnými dotazy, na které musí odpovídat. Odpovědi pak přeposílám jejich rodičům. Rodiče mohou být v klidu, že je o jejich děti dobře postaráno.“

Jolana:

 Vy máte, Jano, ještě dvě docela malé děti. Jak vypadá Váš běžný den tady v České republice, odkud zařizujete věci týkající se studentů?“

Jana:

 „Já mám obrovskou výhodu v tom, že pracuji z domova. Ráno vypravím děti do školy a školky a kolem 8 hodiny mi začíná můj pracovní den. Ten trvá vetšinou do dvou odpoledne. Odpoledne se snažím strávit s dětmi a jejich aktivitami, sporty. Občas mívám v odpoledních hodinách schůzky s novými rodiči a s novými studenty, ale díky obrovské podpoře manžela jsem schopná zajistit jak rodinu, tak i svoji práci. Kolem osmé večer uložím děti do postýlky a začíná mi druhá pracovní směna, která trvá přibližně od půl deváté do jedenácti.“

Jolana:

 Ano, protože jde také o časový posun. Jak se vyrovnáváte právě s časovým posunem?“

Jana:

 Právě druhá směna je na komunikaci s americkou stranou a se studenty ideální. Už nezvoní telefony od českých rodičů a mám klid na to, probírat veškeré detaily a případné problémy, kterých díky bohu není zas až tolik.“

Jolana:

„Za dvacet let se ve vašem oboru určitě spousta věcí změnila. Je nějaká změna, která Vás opravdu těší, nebo trápí?“

Jana:

 Těší mě, že se otevírají stále nové a nové agentury, které nabízejí různorodé studijní programy v zahraničí a je zde osvěta, i když zatím velmi malá. Naráží to i na neochotu našeho školského systému, uvolňovat studenty do zahraničí. Je velice málo škol, které by aktivně podporovaly osvětu svých studentů. Na druhou stranu musím říct, že jsou v dnešní době studenti v určitých směrech mnohem samostatnější. Jejich znalost angličtiny mi kolikrát vytře zrak. Opravdu jsou na tom velice dobře. Co mě netěší, jsem už jednou zmínila. Netěší mě, jakým způsobem děti ze světa komunikují. Jaké fotky sdílí na facebooku a vůbec si neuvědomují, jak jsou tím zranitelní. Sociální média jsou v tomto ohledu spíš jenom na škodu.“

Jolana: „Jistě se, Jano, za dvacet let zvýšila konkurence ve vašem oboru. Řekněte mi, v čem jste jedineční, nebo dokonce bezkonkurenční?“

Jana:

 Sama sebe nerada chválím. Věřím však, že mi velmi pomáhá, že jsem si sama stejnou zkušeností v patnácti letech prošla a od šestnácti let se svým studentíkům a rodičům věnuji. Snažím se jim poskytnout servis od A až do Z a procházím s nimi veškeré formuláře, ale i různá ta úskalí a stezky, ať už rodičů, nebo studentů. Troufám si tedy říct, že moje hlavní eso v rukávu je individuální přístup. Nemám žádné zaměstnance. Všichni rodiče vědí, že když zavolají třeba ve dvě ráno, tak jim ten telefon vezmu a začnu problémy řešit okamžitě.“

Jolana:

 Milá Jano, ať se Vám daří. Ať se daří i studentům, které posíláte do zahraničí.“

Jana:

 Já Vám děkuji.“

 
TOPlist